ČAS

Říká se, že čas je nedostatková komodita. Všichni tomu věříme, neboť ve svém životě prožíváme, že nám stále chybí čas. Někdo touží po důchodu, aby konečně měl na věci čas, ale mnozí pak zjistí, že i v důchodu není na nic čas. A tak, když někdo řekně, že nemá čas, všichni to tolerují, badokonce mají dojem, že se jedná o někoho, který je skutečně důležitý, protože je tak zaneprázdněný. Zvláštní je, že Bůh rozdělil čas velmi spravedlivě, neboť každý ho dostal stejnou měrou.

Bible sice nepojednává o tom, jak Bůh stvořil svět, ale první kapitoly knihy Geneze odahlují, že Bůh stvořil svět, který má vnitřní řád, který Jeho tvorům prospívá. Čas nám má být prospěšným řádem, kerý nám pomáhá zvládat nelehký úkol: bytí. Většina z nás se ale příliš svým bytím nezabývá. Být mohu jen tady a teď. Na jednom místě v Bibli Bůh odhaluje své jméno: „Jsem, který jsem“ (v knize Exodus, kap. 3, verše 14 a 15); Bůh je plnost bytí a tudíž pouze v přítomnosti. Není v Něm žádná minulost, ani budoucnost. My lidé se naopak často vyhýbáme přítomnosti. V různých fázích svého života různými způsoby. Někdy žijeme hlavně v minulosti, zapomínáme se v krásných vzpomínkách, řešíme různé křivdy a zranění apod. Jindy zase uprostředňujeme život v budoucnosti. Někdo se snaží získat kontrolu nad svým životem, tím že úzkostlivě plánuje, jiný se zase obává plánování, aby neztratil svou (budoucí) svobodu, další se honí za věcmi v očekávání jejich dosažení v čase. Čas nám byl dán jako blahodárný dar. Má nám pomoct být. Pokud žijeme minulostí, žijeme v čase, který už není. Žijeme-li budoucností, snažíme si zajistit čas, který ještě není, a nevíme, zda nám bude dán. Jediný čas, který je skutečností, je teď. Nemáme šanci si ho přivlastnit, neboť jakákoliv snaha ho opanovat je marná.

Přijmout adagium „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas“ nám prospěje v dosažení vnitřního pokoje. Jak na to? Jedinou odpovědí je, že se naučíme ztrácet čas. Ztrácet čas není tu myšleno ve smyslu, že ho zahodíme, znehodnotíme. Jde spíš o to, že nepodlehneme lidskému pojetí času s 24 hodinami a 365 dní v roce. Toto pojetí času člověka zotročuje. Ztrácet čas znamená, že obrazně řečeno pustíme čas z pevného stisku našich rukou, že se spíše snažíme v čase žít, než ho ovládat a počítat. To předpokládá, že přijímáme čas jako dar, a důvěřujeme Bohu-Dárci, že čas je v Jeho dobrých rukou a že Ho dá tolik, kolik budeme potřebovat (což není totéž, kolik chceme). Někdo může namítnout: to pak už nemáme řešit, co se stalo v minulosti? Nikoli. Řešit věci, které se událi v minulosti, nám může napomoci se poučit nebo nás může uzdravit, abychom plnohodntněji dokázali žít v přítomnosti. Neměli bychom ale minulostí žít, to, co bylo a je za námi by nemělo zastínit naši přítomnost. Jiný může oponovat: a to máme považovat plánování za špatné? Nikoli. Plánování je dobrým nástrojem k tomu, abychom svůj čas uspořádali tak, abychom vždy měli čas a dostatečně ztráceli čas. Nesmíme na svých plánech lpít, ani budoucností žít. Jednou přijde den, kdy naše pozemská budoucnost přestane být realitou. Pak dojde k lámání chleba: dokážu v té chvíle žít naplno v přítomnosti a vstoupit do Božího času? Kéž v té chvíle odpověď zní: ano.

K tomu nám žehnám +