Naslouchání

V naší zemi máme obvykle dvě kola prezidentských voleb. V prvním kole se kandidáti s větší či menší úspěšnosti ucházeli o prezidentské křeslo ve veřejných debatách a různých prohlášeních. Ve druhém kole se přímé výpady a vzájemné osobní útoky kandidátů oproti prvnímu kolu často podstatně zmírní, možná ve snaze zdůraznit zásluhu důstojnosti prezidentského úřadu. Oproti tomu se i to více rozohní jejich voliči, až by se mohlo zdát, že se v médiích a na sociálních sítích primárně zabývali vyhrabáváním minulých neúspěchů a skandálů protikandidáta za účelem jeho očerňování. V některých kruzích by se člověk až mohl stydět za to, že nevolí kandidáta, který je obecně propagován danou skupinou. O naslouchání názoru druhého, za účelem se vzájemně obohatit, často není vůbec řeč. Někoho z voličů tyto scény dovedou k rozhodnutí nejít k volbám, neboť se stejně nedokážou ztotožnit s žádným z kandidátů.

Vnímání předvolebního dění by člověku pak mohlo připadat jako divadlo hluchých. I když vět-šina z nás má dobře vyvinutý sluch a běžně jej užíváme, opakovaně se ukazuje, že naslouchání je uměním. Možná jste ve svém životě také udělali takovou zvláštní zkušenost, že navzdory to-mu, že chceme, při rozhovorech nedokážeme poslouchat se záměrem porozumět druhému, ale naopak spíše s postojem, jak mu vyvrátit jeho argumentaci. Slyšet, poslouchat nějakou řeč, ně-koho vyslechnout – jsou různé podoby komunikace, při které se zabýváme hlavně svým vlast-ním „já“. Je známé, že člověk ze své přirozenosti je sebestředný a dělá mu problém zaměřit se zcela na druhého. O to 'vyjití ze sebe' se jedná právě při naslouchání. Pak to, co nám je řečeno, přijímáme jako dárek. Jsme obdarovaní, a když se nám dárek na první pohled moc nelíbí, zůstá-váme zaměřeni na to, v čem nás přesto může obdařit. Snažíme se nahlížet jeho krásu, dobro, pří-nos pro náš život nebo vděčnost za to, že věci vnímáme jinak.

Naslouchání je tak těžké, protože se jedná o službu, ve které sami sebe neupřednostňujeme, ale z principu ustoupíme, abychom druhému dali veškerý prostor se rozvinout tak, jak dotyčný po-třebuje. Tato služba má jeden bezprostřední kladný dopad: druhý se cítí ceněn a respektován. Prospívá to jeho sebevědomí. Možná si říkáte: co z toho mám já? O to při službě přece na prv-ním místě nejde, což neznamená, že z toho nemám nic. Pozorné naslouchání s otevřeným srd-cem mě může obohatit, neboť druhý svým projevem mi chtě-nechtě dává nahlížet do svého srd-ce, do svých tužeb, do svých bolestí. Jsou to posvátná místa, ve kterých je potřeba umět se cho-vat. Proto je naslouchání skutečné umění. Bohužel se učíme sami sebe prosazovat, prezentovat, obhájit, ale už méně nebo vůbec službě naslouchání.

„Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ Zde není řeč o submisivním jednání. Kdo se sám rozhodl ke službě, je svobodný; být služebníkem mu neubírá na zdravém sebevědomí, na identitě. Naopak přináší to kvalitu života, a to nejen sobě a dotyčnému, ale celé společnosti.